VSTUP DO SPOLEČENSTVÍ

"Jak se stát mnichem":

Celý život mnicha má být soustředěn na Boha (srov. RB 4); evangelijní zvěst o celkové proměně života a vztahu ke "světu" se v mnišském způsobu života koncentruje v každodenním úsilí o "změnu mravů - conversatio morum" (RB 58,17). Kvalita časného života je neustále ohrožována nejrůznějšími svody a pokušeními; mnišství tedy je především militia, služba Bohu a bližním v neustálé bdělosti a v svobodném podřízení se kázni řádu - řehole.

Mnich poznává ze zkušenosti každého okamžiku života v klášteře, že svodů "tohoto světa" nezbavuje automaticky odchod za klášterní zdi, rozhodně ne jednou provždy. Pokušitel je neustále nablízku, cestou vymanění se ze svévole je "disciplinovaná poslušnost", která však, stejně jako nejrůznější formy fyzické askeze, není účelem sama sobě: je cestou k přijetí odpovědnosti za vlastní život tváří v tvář skutečnosti posledního soudu (RB 4,76n.). V tradici Benediktovy řehole můžeme význam tohoto pojmu chápat jako synonymum ztvárnění řádu v konkrétních životních podmínkách, které zahrnují i neustále přítomnou nutnost překračovat omezení pozemského života deformovaného hříchem.
Místo a čas našeho pozemského života je vyhnanstvím, nikoliv domovem ("místem odpočinku"), zároveň je však nezbytným, protože nám z naší zkušenosti jediným známým, rámcem života "zde a nyní". V tomto "zde a nyní" neexistuje dokonalost, což však nezbavuje povinnosti o ni usilovat. Je třeba jít cestou pomalých a trpělivých kroků, dokud nenastane definitivní "plnost času". Život v klášteře směřuje k jednotě duší, duchovnímu přátelství, které ruší emocionální závislost (a tím i možnost jejího zneužití) a v němž milujeme Boha ve svých bližních (protože jinak ani nemůžeme) a své bližní skrze Boha; v této jednotě překonáváme omezení naší pozemské existence.

Ti, kteří usilují o následování Krista po vzoru sv. Benedikta, projdou dříve, než se stanou mnichy, dlouhou cestu. Tak čteme v jeho Řeholi: Kdo přijde… aby vedl řeholní život, tomu se vstup nemá povolovat příliš snadno (…); je totiž třeba zkoumat, zda opravdu hledá Boha a zda je horlivý ve službě Bohu… (RB 58,1.7).

Proto věčným řeholním slibům předchází nejprve doba zkušební, tzv. postulát, nebo též kandidatura.

Poté je kandidát přijat do ročního noviciátu, po němž skládá sliby časné na dobu jednoho roku, které se pak obnovují až do uplynutí doby tří let.

Teprve poté může řeholník požádat o souhlas se složením slibů věčných, nebo také slavných.

Svatý Benedikt k tomu říká: Jestliže (mnich) po zralé úvaze slíbí, že bude všechno zachovávat a plnit vše, co se mu poručí, pak ať je přijat do komunity a je si vědom, že mu už od toho dne není podle zákona Řehole dovoleno z kláštera odejít ani setřást ze sebe jho Řehole, kterou mohl po tak dlouhém rozvažování odmítnout nebo přijmout (RB 58,14-16).

Kdo má být přijat, (ať v oratoři) před celou komunitou slíbí svou stálost, změnu mravů a poslušnost (RB 58,17).

Slibem změny mravů se mnich zavazuje žít podle Řehole svatého Benedikta a usilovat o evangelijní dokonalost zřeknutím se světa, což zahrnuje i slib naplňování evangelijních rad Bohu zasvěcené čistoty a chudoby, které k podstatě řeholního života neoddělitelně náležejí.

Slibem poslušnosti podřizuje mnich svou vlastní vůli vůli svých představených.

Věčnými řeholními sliby se osoby Bohem povolané k zasvěcenému životu veřejně, tedy před církví, zavazují, že budou trvale zachovávat tři evangelijní rady, bezvýhradně se zasvěcují Bohu ve službě církvi a stávají se také plnoprávnými - a za život společenství také spoluzodpovědnými - členy řeholních komunit.

Evangelijní rady Bohu zasvěcené čistoty, chudoby a poslušnosti mají základ ve slovech a příkladu samotného Krista; svatý Benedikt od svých následovníků žádá ještě slib stálosti, jimž se mnich připojuje ke klášterní komunitě a vyjadřuje jím své rozhodnutí setrvat na daném místě až do smrti (srov. RB 58,15.28-29; 1,2; 4,78).

Tento požadavek není samoúčelný - pro žáky svatého Benedikta je totiž klášter místem, na které byli postaveni Božím povoláním, a proto právě zde mají uskutečňovat své životní poslání.

Stálost místa bychom ovšem mohli vnímat také jako vnější projev stálosti rozhodnutí člověka, který svou vůli bezvýhradně odevzdal do vůle Boží (srov. Lk 9,59-62; 22,42).