Česky
Deutsch

Život podle řehole

Benediktinská komunita je společenství bratří nebo sester, kteří společně hledají Boha, žijí s Ním a pro Něj.
Oporou je jim v tom řehole sv. Benedikta, sepsána v 6. století, soubor pravidel (z lat. regula = pravítko, měřítko, pravidlo, uspořádání) řídících klášterní život.
Tento řád života v klášteře stanovuje, jak mají bratři nebo sestry společně žít, jak se mají modlit a pracovat, jakou podobu mají mít kontakty mezi klášterním společenstvím a okolím kláštera.
Život klášterního společenství je podle Benediktovy Řehole rytmizován liturgií a prací (odtud známé heslo "ora et labora"), přičemž obojí Benedikt charakterizuje jako službu Bohu.
Řehole nestanovuje konkrétní "poslání" kláštera. Pracovní činnosti, kterým se řeholníci a řeholnice věnují, byly a jsou různé, v závislosti na konkrétních podmínkách, v nichž komunita žije. Co však Benedikt ve své Řeholi určil, je smysl a cíl modlitby i práce - "aby byl ve všem oslavován Bůh" (srov. RB 57,9).

Mnišství v pojetí Benedikta z Nursie je v prvé řadě životem ve společenství bratří nebo sester "pod řeholí a opatem" (srov. RB 1,2).
Benediktova řehole je souborem duchovních poučení (kapitoly 1-7), jejichž cílem je vést život komunity mnichů nebo mnišek podle evangelia. Proto je na prvním místě "řeholí" samo Písmo svaté - Bible. Klášterní řehole pak aktualizuje Písmo pro konkrétní podmínky každodenního života v klášteře.
Z priority Bible vyplývá druhý význam: řeholí je míněn celkový křesťanský přístup k životu, vyplývající z Božích přikázání. Inspirace evangelia dostává přesnější a závazné obrysy jednotlivými předpisy, nutnými pro různé aspekty společného života.
"Život pod řeholí a opatem" dále rozšiřuje význam slova řehole - jako "pravidlo společného života" působí nejprve ústně předávaná a vyučovaná tradice mnišství i jednotlivého kláštera, pravidlo, které opat dává komunitě svěřené jeho vedení. Aktuální orientace a nařízení v konkrétních podmínkách a situacích činí z opata "živou řeholi" jeho kláštera. Ve spojitosti se společným životem je tudíž také stejně důležitý jako slovo nebo text i osobní příklad života toho člověka, který nauku řehole předává a interpretuje - odtud Benediktův důraz na osobní kvality opata i dalších představených (srov. např. RB 2; 21; 31; 62; 65).

Význam, který slovu "řehole" přisuzujeme nejčastěji - písemně fixovaný řád, který v klášteře "reguluje" život mnišského společenství, byl většinou založen právě na usměrňujícím, řídícím opatově slovu, z něhož se stalo textově ustálené pravidlo - řehole. To platilo ve většině klášterů pozdní antiky a raného středověku. Každý klášter měl svou řeholi - z doby před Benediktem a z jeho doby se zachovalo kolem třiceti textů klášterních pravidel z různých míst západní Evropy.
Jakkoli jsou tyto texty v dílčích ohledech odlišné, ve svých základních ustanoveních bylo mnišství jednotné. Jednotlivé řehole se nesnažily vytvářet něco zcela nového, vždy se přidržují už ustálených forem z mnišské tradice, které pak předávají dále - osvědčené mělo být zachováváno, nové se zavádí v nutných případech (v RB např. výbava mnichů ošacením a obuví s ohledem na klimatické podmínky, srov. kap. 55). Je patrné, že autorům nešlo o originalitu, nýbrž o kontinuitu.
Také Benedikt svou Řeholi zařazuje do mnišské tradice, tento důraz je u něho patrný v celém textu, v jehož závěru svou přináležitost k tradici také výslovně zmiňuje (např. RB 73,2-6).

Ve srovnání s dalšími texty klášterních pravidel této doby (5.-6. století) se řehole Benediktova, jakkoli náležející do širokého proudu mnišské tradice, přecejen vyznačuje originalitou, přinejmenším ve dvou ohledech: jde o pravidla vyvážená a dobře rozlišující reálné možnosti společenství i jednotlivců. Askeze podle Benedikta není, dokonce nesmí být samoúčelným "výkonem" (srov. RB 49,7-10). Spíše než o "odříkání" jde v řeholi o askezi v jejím původním významu (cvičení, zdokonalování), boj se smyslovými žádostmi a pokušeními. Tato "cvičení" nemají omezovat, ale naopak rozvíjet "lidskost" (humanitas) členů komunity, v prvé řadě cestou pokory (humilatas, srov. RB 7).
Každý mnich nebo mniška má být vybaven vším, co k životu v klášterním společenství potřebuje; Benedikt přitom výslovně bere ohled na slabé, nemocné a staré členy komunity (srov. RB 34; 36; 37 a 68).
Na těchto (i dalších) příkladech lze vnímat, jak Benedikt rozlišuje a respektuje individualitu jednotlivců, a na tomto základě stanovuje obecná pravidla pro jejich rozvoj v rámci společenství, pod vedením opata a dalších představených, zkušených v klášterním životě.

Charakteristické prvky benediktinského způsobu života
Liturgie: společná a osobní modlitba, lectio divina a eucharistie
Výzva apoštola Pavla "Bez přestání se modlete" (1 Sol 5,17) byla jednou z podnětů, z nichž mnišské hnutí vycházelo. V průběhu prvních křesťanských století zkušenost několika generací křesťanů a křesťanek usilujících o naplnění této výzvy vyústila v poznatek, že především z důvodů praktických je vhodné určit některé denní a noční doby věnované výhradně modlitbě. Také Benedikt, v souladu s touto tradicí, dal společné modlitbě mnichů svého kláštera řád: mniši mají procházet každým dnem za doprovodu modlitby. Ustanovení o společné i osobní modlitbě mnichů jsou velmi podrobná, rozvržená do několika kapitol (srov. RB 8-20 a zmínky v dalších kapitolách).
Praxi lectio divina ("božského čtení", tj. především četby Bible) je věnována kapitola 48, a není náhodné, že současně pojednává o rozvrhu práce: "Zahálka je nepřítel duše. Proto mají být bratři v určité hodiny zaměstnáni tělesnou prací, v jiné hodiny zase svatým čtením." (RB 48,1)
Cíle modlitby i práce se v této části řehole sjednocují - jedno i druhé má vést mnicha k životu v Boží přítomnosti.
Zatímco ustanovení o modlitbě a četbě jsou podrobná, o eucharistické bohoslužbě se Benedikt takřka nezmiňuje. Z absence zvláštních ustanovení lze usuzovat, že eucharistie (mše sv.) se v klášterním společenství slavila stejně jako v celé církvi. Důraz na sounáležitost kláštera jako "malé církve" s církví univerzální je ostatně u Benedikta patrný i v jiných souvislostech (srov. např. RB 13,10; 62; 64 a 65).

Práce
Jak už je zmíněno výše, "život v Bohu" nespočívá jen v modlitbě; oslavou Boha může a má být i každodenní práce. Přestože Benedikt výslovně zmiňuje práci rukodělnou, časem se kláštery staly centry práce intelektuální (skriptoria, knihovny), východiskem misijních aktivit a pastorační činnosti. V naší době je škála pracovních aktivit benediktinských mnichů a mnišek velmi široká - od zemědělství přes správu farností až po provozování středních škol nebo univerzit.

Klauzura a pohostinnost
Slovo klášter pochází z lat. claustrum - ohrazené, uzavřené místo; označuje objekt, kde žije společenství mnichů nebo mnišek. Podle ustanovení Benediktovy řehole má být každý klášter samostatný a soběstačný, vybavený všemi prostředky materiálními i duchovními (zdroj vody, zemědělská půda, mlýn, dílny, kostel, později též knihovna nebo i škola. Když benediktinské kláštery začaly plnit úkoly spojené s misiemi a pastorací a také s uchováváním a šířením kulturních statků, v rámci klášterů byly nadále rozlišovány prostory přístupné osobám nepatřícím ke komunitě a vlastní obydlí komunity a další prostory veřejnosti nepřístupné, tzv. klauzura (z lat. clausura - uzavřený prostor), obytná budova pro členy komunity, resp. část kláštera nepřístupná veřejnosti.
V Benediktově pojetí mezi touto uzavřeností a pohostinností nejde o protiklad, nýbrž o neoddělitelný vztah, jehož praktická úprava slouží k zachování řádu a pokoje. V 53. kapitole řehole detailně ustanovuje, jak mají být hosté v klášteře přijímáni, kdo z bratří a jakým způsobem se má o hosty starat, i to, jak je třeba zajistit, aby příchozí nenarušovali pravidelný rytmus života mnišského společenství. Odloučenost mnišského společenství od okolí kláštera je tedy spíše relativní a "funkcionálně" pojímaná - jejím účelem je napomáhat mnichům nebo mniškám nikoli k uzavření se před "světem", nýbrž k vzdálení se od světských myšlenek, přání a způsobů jednání.

Benediktinský klášter - místo pokoje v nepokojném světě
Vše, co bylo výše uvedeno, směřuje v Benediktově pojetí k tomu, aby opat, další představení a koneckonců všichni členové komunity vytvářeli předpoklady pro pokojný život všech - ten musí vyrůstat z "pokoje srdce" všech členů společenství. Teprve takto utvářenou "pax benedictina" lze poté předávat i těm, kdo do kláštera přicházejí zvenčí. Velký úkol a cíl, který nelze naplnit bez uvědomování si toho, že v základu je nám všem již dána plnost pokoje v Ježíši Kristu - je to dar Boží. Když Benedikt cituje žalm 33 - "Hledej pokoj a usiluj o něj" (RB Prolog 17), ukazuje, jaký podíl může mít život mnišské komunity v boji proti zlu - vyhýbat se "pohoršlivým sporům" (srov. RB 13,12n.), bezpráví, vést ke svornosti a jednotě srdcí. Vládne-li v mnišském společenství vnitřní pokoj, může klášter také navenek zprostředkovat část z poslání univerzální církve - být znamením pokoje mezi všemi lidmi.

Základní literatura:
Regula Benedicti. Řehole Benediktova. Přel. A. Franecová, V. Engelhart a O. Koupil. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 1998.
Holzherr, Georg. Řehole Benediktova: uvedení do křesťanského života (komentář). Přel. A. Vandrovec aj. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2001.
Nigg, Walter. Benedikt z Nursie. Přel. A. Sirovátková, lat. texty M. Kyralová. Praha: Zvon, 1991.
Stewart, Columba. Modlitba a komunita: benediktinská tradice. Přel. M. Mikulicová. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004 [= Dějiny křesťanských spiritualit].